Andy Uprock a jeho Cuprockin’
Sdílet Článek napsal Wanilla dne 11. 4. 2009, přečteno 218×.Andy Uprock, sběratel sneakers, b-boy, ale především kreativní umělec s velkým potenciálem a fantazií. Jeho úžasný příběh stojí za to si ho přečíst.
Něco málo o Cuprockin’
Napadlo mě to, když jsem byl kluk a hrával fotbal s kamarády, kteří vždycky rozmačkali svoje láhve od pití a nacpali je do plotu. Byl jsem mladý a nápaditý a hned se mi začali vyjevovat vzory a tvary, které se v nich objevovaly a tak jsem z nich začal dělat vzory a slova. Nebylo to o moc později, když jsem to začal rozebírat s mým dobrým kamarádem a umělcem Timem Moorem. Bavili jsme se o inovačních nápadech, umění a ploty a najednou … BOOM, mě to napadlo … kelímky … perfektní geometrický tvar zapadající jako diamant. Čas se najednou jakoby zastavil a já jsem přišel s myšelnkou revolučního bombingu (grafity slang). Dělal jsem to tajně, asi čtyři roky, poznamenával jsem ulice Sydney okolo 2007. Holky se na to chytaly. Chess not checkers, baby.
Co Tě dostalo ke sbírání sneakers ?
Ke sbírání sneakers jsem se dostal v 1992/1993 , v dřivějších dnech v okolí Maroubra (pláž v Austrálii). Neměl jsem toho moc, jako malý dítě. Když jsem viděl ostatní ve škole nosit bláznivý sneakers, musel jsem je mít. Takže já a jeden bordelář jménem Donya jsme vymysleli plán jak se zmocnit nějakých sneakers na našem plaveckém karnevalu. Když se všichni vyslékli a vyzuli, aby mohli závodit v plavání, já a Donya sme vzali jejich sneakers a přehodili je přes plot, kde jsme je na druhý den sebrali.
Tohle bylo moje vůbec první proniknutí do sneakers. Byly to většinou basketbalové boty, ptže 1992/1993 byla doba kdy NBA a Jordanův fenomén zasáhli Austrálii. Byli to především boty modelu Jordan, Charles Barkley, the Ewings a Nike 180. Dnes mám asi 300 kusů, 80% z nich byla dobrá koupě. Musím říct, že moje nejoblíbenější sneakers jsou Air Max 1990. Kdyby měl Stanley Kubrick (režisér) vynalézt botky budou to tyhle. Dalece předběhly svoji dobu. Chess not checkers, baby. („Šachy, ne dáma“ použito jako fráze, pointou je kvalita)
Prodal jsi pár za 5000 a Kerri-Anne si dělala srandu ?
Když jsem prodal Jordany za $5500. V podstatě jsem udělal dost dobrý obchod na internetu, kde se tento model prodával za $3300. Údajně nošeny samotným Jordanem v jeho začátečnických letech, proto byla cena tak vysoká. Měli certifikát pravdivosti a fotky Jordana, který nosí tyhle boty. Kamarád se zkušenostmi v internetovém marketingu mi pomohl a během čtyř týdnů jsem je prodal klukovi z Jižní Koreje a vydělal na nich $2000. E-bay v tomhle hrál velkou roli a takhle začali všechny novinové a rádiové blbosti, který mě nutili znovu vyprávět tenhle přiběh. Jednoho dne mě Kerri-Anne Kennerlyová zavolala a chtěla, abych přišel na její polední show. A to už mě naštvalo a řekl jsem ji, že ji kašlu na nějaký show. Doopravdy, co se stará show, kterou sledují lidé 60+ věková kategorie o sbírání sneakers? Chtěla po mně, abych tam přišel s celou svojí kolekcí. Do háje!
Řekni mi o Vietnamu
Jel jsem do Vietnamu schválně, abych viděl co se tam děje. Věděl jsem totiž, že je to místo, kde se seženou nejlevnější sneakers. Strašně moc obchodů … Ale skoro všechny prodávaly falsifikáty. Byli tam i pravé páry, možná jeden nebo dva, ale ty se daly hodně tězko najít. A tak sem se rozhodl jít přimo za zdrojem. Udělal jsem si malý průzkum doma a slyšel o „Zóně“ na jihu země.
A tak jsem se začal ptát i v obchodech. Dostal jsem nějaké info tam a tady, ale většinou byli neochotní toho více říct. Nakonec jsem zjistil, jak se tam dostanu od staré Vietnamské dámy. A tak sem naskočil do taxíku a namířil si to jiho-východně od Ho-Chiminova města. Cesta trvala asi hodinu a půl a když jsme dojeli rozprostřel se předemnou pohled na masivní, impozantní, masivní budovy rozprostírající se do dálky. Odkoupili si zde velkou část pozemků a začali tomu říkat „Zóna“ s vlastní ochrankou a se vším. Dalo by se říct malé městečko.
Trochu jsem se vyděsil, už jen z rozlohy toho místa, ale řekl jsem jsi „Kašlu na to, už jsem tady“. Peníze nebyly žádnou překážkou, ptže všechno tady bylo levné. Řekl jsem tedy taxikáři, aby na mě půl hodiny počkal. Když jsem přišel ke vztupu stáli tam stráže s 9mm pistolemi a obušky. Zbraně byly všude ve Vietnamu, ale v té chvíli to tomu dodávalo úplně jiný pohled na věc. Úplně jiný svět. Každopádně, šel jsem dovnitř a řekl jednomu z hlídačů, že jsem zde abych koupil nějaké botky. On zašel k mikrofónu a zavolal zástupce, který uměl trochu víc anglicky a kterému jsem ukázal na svoje 90′ (Nike Air Max 90′) a řekl : „Jsem tu abych koupil nějaké botky“. Nakonec přikývl hlavou, jakoby říkal „Pojď semnou“.
A tak jsem ho následoval a vzal mě skrze všechny ty místnosti a síně. Objekt mě opravdu omráčil svoji velikostí. Bylo tam všude hodně produkčních věcí a materiálů, ale neměli tam moc oken. Prostě jsem ho sledoval až jsme konečně došli do malé hranaté místnosti. V pokoji byl jenom stůl a tam bylo to místo. Byli další tři lidé, a já jsem řekl : „Jsem tady, abych koupil nějaké botky“. Oni si mě dokonce skoro ani nevšímali, ani nereagovali na to co říkám. normálně se bavili a najednou se začali hádat a nakonec, jeden z nich se ke mě otočil se slovy : „Passport“. Odpověděl jsem : „Ne, nedám vám svůj pas, jsem tady jenom, abych koupil nějaké botky“ Začali na mě řvát : „Ty novinář. Ty novinář“ a snažili se mi prohledat věci.
V tu chvíli jsem si pomyslel, že nikdo z mých blízkých neví kde jsem, ani nemají ponětí. Měl jsem zatracenej strach a začal jsem naléhat, aby mě pustili. Oni se pořád hašteřili a stále mi nevěnovali žádnou pozornost. Začal jsem myslet na nejhorší, však vy víte. Všechno o čem se mohli bavit mi připadalo, jako by se hádali, jak si mezi sebou rozdělí moje peníze. Ale to mě v tu chvíli nějak netrápilo. To co mě trápilo byli zbraně, které měli. Začal jsem si myslet, že mě můžou zabít a upálit a nikdo by se to nedozvěděl. Když se ti chlápci hádali, vešel do pokoje další muž a hned jsem se ho zeptal : „Botky? Chci koupit nějaké botky“ otočil se k ostatním a já jsem si řekl : „Do háje, musím odtud pryč“.
A tak jsem mu strčil 400 dongů do ruky. Ostatní to neviděli. Nevěděl co má dělat. Já jsem si jenom přál, aby mě dostal pryč z tohohle místa. Pak mi přeběhla mrazivá vlna po zádech, přešel k ostatním. Bavili se spolu několik minut a ten, kterého jsem uplatil mě k sobě zavolal. Odvedl mě pryč. Až do místnosti kde byli tuny zboží. Pocity, kdy už jsem se odevzdával smrti, nebyli ještě zdaleka pryč. Byl jsem stále dezorientován tím, co se před chvílí odehrálo a tak jsem popadl co jsem mohl. Ani jsem se nepodíval z půlky do všech krabic. Skončil jsem s 18 páry ze všech kecek. Dal jsem mu shruba 4 milióny dongů, nacpal jsem boty do dvou zašlých cestovních batohů a vrátil se zpátky k hlavní bráně, kde na mě pořád čekal taxík.
Čerpáno z : www.cuprocking.com ; www.sneakerfreaker.com
